Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 X n

Útěky a vyhánění z pohraničí českých zemí 1938-1939 X n

Jan Benda

Memorandum ŽNO a „židovská“ diskuse o vystěhovalectví - pokračování

Na druhou stranu i sami židé si uvědomovali nutnost emigrace z Československa, jak bylo patrné z uvedeného memoranda. Podle policejního hlášení zastávali přítomní členové na schůzi židovské náboženské obce z Děčína-Podmokel stanovisko, aby se československé vládě nezbytně usnadnila situace a v nejkratší době nastal silný odliv vystěhovalců do zahraničí. „Nejprve se měli vystěhovat mladí, kteří by v cizině připravili situaci pro své rodiče, kteří by je pak následovali.“ Obdobné stanovisko zaznělo na schůzi příslušníků sionistické organizace z Teplic-Šanova: „Státu, v němž se nyní zdržujeme, jsme zavázáni díky, avšak následkem změněné situace nemůžeme žádati, aby nás dále hostil. Hledáme proto nové cesty, jak umožnit vám život někde jinde.“ Nepochybně tyto názory ovlivnilo také společenské klima druhé republiky působící na židovské obyvatelstvo ve směru emigračním.

Prohlášení k „stěhování německožidovské emigrace“ vydal také Svaz Čechů židů v republice Československé. Tajemník Svazu Čechů židů dr. Müller na přátelské večeři s pražskými žurnalisty v úvodním proslovu uvedl, že okleštěním Československa vznikl nový problém s emigrací. „Jest nespravedlivé, je-li po těchto lidech nyní pliváno a házeno blátem, na druhé straně jest jasno, že na zmenšeném státním území nového, a to národního státu, může býti místo jen pro ty, kteří tu zbyli.“ Na večeři se hovořilo i o vystěhovalectví, situaci emigrace v republice a vyhlídkách na roli židů ve státě. Svaz Čechů židů souhlasil s uveřejněným „stanoviskem a akcí českých měst a českého tisku“, aby se vláda ve shodě s velmocemi postarala o emigraci a její umístění mimo oblast Československé republiky. „Poněvadž nelze přispustiti, aby tato ohrožovala národní ráz státu a existenci českých lidí bez rozdílu vyznání.“ Rudolf Beran uvítal, že se čeští židé postavili proti emigraci z německého území a že čeští židé sami činili rozdíl mezi židy české národnosti a židy, kteří „byli germanizátory nejen v Praze, ale i na českém venkově“. Beran slíbil na konci proslovu podporu českým židům, ale jen v případě, že se vysloví proti židovské emigraci: „V českém národě není nenávisti proti českým židům, jest tu však otázka existenční našich obchodníků, aby bránili se proti židovské emigraci. Postaví-li se čeští židé ostře proti židovské emigraci, budeme i my hájit stanovisko českých židů… Velká většina židů v Praze se hlásila k němectví a s těmito v národním státě nemůžeme mít žádný soucit.“ Předseda svazu dr. Otto Stross v reakci na Beranova slova prohlásil, že čeští židé mají zájem, aby český národ v tomto novém státě byl sám pánem a nedělil se s nikým o moc. „Židovská otázka musí být řešena spravedlivě národně ne rasově.“ Uvedené názory je nutné zasadit do dobového napětí mezi sionisty a asimilanty, které vrcholilo právě za druhé republiky. Českožidovští asimilanti podlehli dobové atmosféře a věřili, že pouze ti židé, kteří se přihlásili k českému národu, mají nárok na stejná práva jako většinová společnost. Rovněž se domnívali, že v této situaci není správné odjíždět do ciziny.

Židovská emigrace z druhé republiky

Židovské vystěhovalectví se stalo velkým problémem především po mnichovské dohodě. Jednak díky velké kvantitě uprchlíků, ale také omezeným emigračním možnostem. Přístup státní administrativy ovlivňovalo obtížné opatřování devízových prostředků a poté zavedení vázaného hospodářství s těmito komoditami. Nepřekvapí proto, že stát váhal s proplácením skupinového vystěhovalectví německých a židovských uprchlíků. Na druhou stranu bylo všeobecně naléháno na židovské organizace, aby urychlily emigraci. Prostřednictvím Ústavu pro péči o uprchlíky stát přispíval na emigraci židům-jednotlivcům, ne soustředěným skupinám. Vedle příspěvků emigrantům-jednotlivcům podporoval „dobrovolný“ odprodej velkých židovských majetků a přitom židům z hospodářských a finančních kruhů umožňoval vystěhování a vývoz části kapitálu. Úřady spoléhaly i na skutečnost, že vystěhovalectví budou financovat židovské komitéty a prostředky pro tyto akce si opatří samy. Vzhledem k rozsahu uprchlictví to nebylo možné, přestože některé z komitétů obdržely finance od zahraničních dobrovolných organizací, např. HICEM získal peníze z New Chronicle Fund ve výši 355 000 Kč. Posléze se předpokládalo, že prostředky pro tuto akci poplynou z anglického daru. Finance získané jako britská půjčka měly najít uplatnění především na domácí půdě. Poslední zdroj financí představovaly britské dobrovolné organizace. Můžeme shrnout, že financování emigrace se opíralo o tři pilíře zdrojů.

Z židovských organizací zajišťovala vystěhovalectví již zmíněná pražská pobočka organizace HICEM, Pomocný ústav pro židovské průchozí a vystěhovalce v Praze V, Jáchymova 3a a Palestinský úřad. Pobočka HICEM působila jako organizační a informační centrum pro emigraci židů do všech států mimo Palestinu. Ponejvíce se jednalo o individuální případy, které probíhaly na podkladě styků jmenovitě s organizací ICA (Jewish Colonisation Association). Palestinský úřad, který vedl Jakob Edelstein, zajišťoval vystěhovalectví do Palestiny.

Již od květnové mobilizace opouštěli pohraničí majetní židé a uchylovali se do emigrace. Její první část tvořili představitelé průmyslových velkopodnikatelů a vedoucí úředníci jejich závodů, kteří odjížděli do Severní nebo Jižní Ameriky. Do USA odešli majitelé severočeských uhelných dolů Petschkové, tamtéž emigrovali i ústečtí podnikatelé Weinmannové. V Kanadě se usadili generální ředitel Vítkovických železáren Federer a textilní průmyslník Morawetz, majitelé železářských hutí bratři Herbert a Francis Bondyové odcestovali do Argentiny, do Velké Británie odešel výrobce éterických olejů Steuer.

Vystěhovalectví usnadňovala skutečnost, že cestovní náklady mohly být placeny v korunách. Problém spočíval především v zajištění cestovních nákladů pro nemajetné vystěhovalce a pasů, pro které byly předepsány přísné formality.

Organizovanou, cílevědomou vystěhovaleckou činnost prováděl Palestinský úřad v Praze. Palestinské úřady šířily od konce světové války myšlenky palestinského přistěhovalectví (Alija). Legální imigraci omezovala kvóta (příliv migrantů do Palestiny brzdil především odpor Arabů) a byla vázána na přistěhovalecké certifikáty, které se přidělovaly britskou mandátní správou jen určitým kategoriím osob. Jednotlivé země obdržely vždy určitý počet certifikátů na půl roku. Každý certifikát opravňoval vystěhovalce k tomu, vzít si s sebou manželku a děti bez zvláštního povolení, zatímco pro jiné rodinné příslušníky se vyžadovalo povolení k příchodu (bratři, sestry do 18let, rodiče). Protože byl k dispozici jen velmi omezený počet certifikátů, výběr probíhal velmi přísně. V úvahu připadaly děti a potom mládež, s níž pracoval spolek Jugend Alija na poli samotné přípravy pro emigraci. Mimoto byly v omezené míře k dispozici pro náboženské práce, pro studenty, kteří chtěli studovat na palestinských školách, pro dělníky, příbuzné palestinských obyvatel, pro řemeslníky a konečně pro zámožné osoby. Protože zemský zákon předepisoval pro rodiny poplatek 1000 liber, při přidělování osvědčení se tím zvýhodňovaly majetné osoby. Řada z nich přivážela do země potřebný kapitál.

V případě Československa poskytla vrcholná židovská organizace Jewish Agency, která disponovala zmíněnými certifikáty, v prosinci 1938 180 „kapitalistických“ certifikátů Palestinskému úřadu. Předpokládalo se, že na tyto certifikáty přijde do Palestiny asi 500 vystěhovalců z území zabraného Německem. Dalším vyjednáváním delegátů Jewish Agency v Praze s čsl. vládou se uvažovalo o vydání dalších 220 kapitalistických certifikátů z kvóty na příští pololetí, jež měla být k dispozici počátkem dubna 1939. Předpokládalo se, že do října 1939 by se tímto způsobem odebralo do Palestiny celkem 400 „kapitalistů“ z Československa, kteří by se svými rodinami (ženy a děti) představovali přes 1200 osob. V sionistických kruzích se počítalo s vyšší cifrou – asi 2000 osob. Mimo uvedené „kapitalistické“ certifikáty Jewish Agency udělila dalších 50 dělnických certifikátů pro vystěhovalce z ČSR, na něž se předpokládal příchod dalších asi 200 až 250 osob. Povolení k imigraci jiných rodinných členů vydávala britská mandátní správa sama. Na základě žádostí vystěhovalců žijících již v Palestině a podle informací generálního konzulátu bylo vydáno pro republiku počátkem roku 1939 asi 60 těchto oprávnění. Zmínili jsme již tzv. studentskou kategorii. Každoročně přicházelo do Palestiny asi 3500 osob na studentská povolení (univerzitní studenti, talmudisté). Přesný počet studentů, kteří by mohli přijít na tyto koncese, se neodvažoval odhadnout ani generální konzul v Jeruzalémě Kadlec. V odhadu souhrnné legální migrace do Palestiny byl sdílnější. Předpokládal, že do podzimu 1939 se tam vystěhuje asi 2500 osob z Československa.

Potom, co Ústav pro péči o uprchlíky nemohl přispívat na emigraci jednotlivců a dávat k dispozici příspěvek 1000 liber za rodinu, bylo vystěhovalectví z Čech a Moravy možné jen za přílivu kapitálu z anglického daru ve výši 4 milionů liber. A to na základě mezistátní dohody z 27. ledna 1939. Přičemž bylo ujednáno, že z této částky bude předem 500 000 liber složeno na separátní konto u Lloyd’s Bank London určených pro vystěhování do Palestiny podle dohody pražského ministerstva financí s dr. Františkem Friedmannem, zástupcem Palestinského úřadu, z 13. ledna 1939, se tím vytvořil základ pro velké vystěhovalectví. Zmíněných 500 000 liber se rovnalo zhruba 2 500 000 dolarům a tvořilo tzv. Palestinský transfer. Přičemž se ujednalo, že za tento příspěvek vycestuje do Palestiny 2500 židů. K tomuto účelu bylo dáno k dispozici již zmíněných 400 certifikátů a zbytek židů, který se vystěhovával, měl být doplněn skrze další kategorie: mládeže a dělníků. Před emigrací do Palestiny měli být posláni ke vzdělání v zemědělství do Anglie, Dánska, Norska a jiných států.

V únoru 1939 poskytlo ministerstvo sociální a zdravotní správy za souhlasu zástupce britské vlády dalších 1 000 000 liber pro 5000 vystěhovalců do Palestiny. Na základě tohoto příslibu se vedla v Londýně jednání o přidělení nutných certifikátů, když se však dr. Friedmann vrátil z cesty do Prahy 13. března 1939, nebylo možné vystěhovalectví realizovat. Další devizy byly k dispozici jednotlivým vystěhovalcům díky dvěma obchodním transferům, tzv. průmyslovému a obilnímu transferu, které však zůstaly bez vlivu a působení židovských organizací. V čase od 15. března 1939 do zřízení Zentralstelle für jüdische Auswanderung (Ústředny pro židovské vystěhovalectví) na konci července 1939 se vystěhovalo 9186 židů, z nichž 838 osob péčí Palestinského úřadu.

Zaměstnanci Palestinského úřadu museli zvládnout zvýšený nápor žadatelů. „Na Palestinský úřad docházelo denně kolem stovky písemných žádostí a stejný počet doufajících přicházel osobně. Někdy se na schodišti vytvořila fronta.“ Jednání byla složitá i pro samotné vystěhovalce, neboť každý z nich musel předložit doklady, že zaplatil daně a předložit seznamy věcí, které si chtěl vzít s sebou. Nezbytností byly pasy, lékařská osvědčení a víza.

Vývozem valut byla ohrožována stabilita československé měny. Přesto přinášela československá finanční správa pokud možno valutové oběti, aby bylo umožněno vystěhování, ale převážně jednotlivců. Koncem roku 1938 a počátkem roku 1939 se ve státě prosadilo vázané devizové hospodářství, které bránilo odlivu valut do ciziny. Konečný souhlas pro příděl valut se mohl uskutečnit jen se souhlasem Národní banky. Národní banka uvolňovala valuty z vlastních zásob do 18. února 1939 pro všechny emigranty bez rozdílu národnosti. Po tomto datu, kdy vstoupila v platnost britská pomoc, byly valuty přidělovány z britského daru emigrantům. Národní bance byly uhrazeny ze zmíněného daru valuty, které doposud vydala. Osoby, které byly bez finančních prostředků, mohly obdržet před vystěhováním od Ústavu zdarma 200 liber. Do 21. února 1939 bylo emigrantům přiděleno 40,7 milionu Kč ve valutách, z toho 25,8 milionu ze zahraniční pomoci.

U vystěhovalectví do Palestiny prováděné Palestinským úřadem bylo vyžadováno, aby se rodina vykázala částkou 1000 liber mimo cestovné, což při kurzu libry asi 140 Kč, převyšovala požadovaná částka maximum čistého povoleného vývozu valut. Tuto potíž navrhovali ministerští úředníci odstranit tím způsobem, že ze zahraniční finanční pomoci židům by se do Československa poukázalo přiměřené množství cizích valut, jež by byly vedeny odděleně a z nich by se na valutách doplňovaly potřebné částky na emigraci do Palestiny. Podobný způsob prováděl HICEM v Praze, jenž ve výjimečných případech přikazoval se souhlasem Ústavu pro péči o uprchlíky doplňky z valutové zásoby poukázané Národní bance československé z prostředků American Joint Distribution Committee, které pro tento účel poukázalo do začátku ledna 1939 částku 7500 dolarů. Šlo o sporadické případy. Další provádění tohoto způsobu záviselo na tom, zda po vyčerpání zmíněné částky, jíž se používalo též na podporu emigrace (úhrada cestovného) zcela nemajetných příslušníků do jiných států, budou poukázány další prostředky. Zisk anglické půjčky umožnil uvolnění značné valutové zásoby i pro vystěhovalectví do Palestiny.

Další vystěhovalecké akce nesouvisely přímo s britskou pomocí. Upozorňovalo se na tzv. Rabinowiczovu akci, prováděnou na základě jednání v Londýně. Rabinowiczovi se podařilo dostat do zahraničí přes 1000 židů (mezi nimi mnoho židovských uprchlíků z Německa a obsazeného Rakouska) do Dominikánské republiky, přičemž kromě přídělu valut na cestu nebyly od československého státu požadovány žádné další valuty, tím méně podpory. Jak se podotýkalo ve zprávě, odjížděli tito lidé ve skutečnosti do Palestiny a ne do Dominikánské republiky, a to za výhodnějších finančních a valutových podmínek než při oficiálním vystěhovalectví, které prováděl Palestinský úřad. Proti podobné imigraci neměla britská mandátní vláda námitek. Ústav pro péči o uprchlíky ji přesto prezentoval za „vystěhovalecký podnik“ do Dominikánské republiky. Důvěrná informace o skutečném cíli akce byla určena pouze pro ředitele dr. Zavřela a nesměla být zveřejněna ani při úředním jednání. Československé úřady průběh akce vůbec nenarušily, ani ji nezastavily. Podle Bondyové postupovaly v obdobných případech stejně. Nestaraly se o to, jak židé do Palestiny odjeli, zda měli či neměli platná vstupní víza.

Ustavily se také různé privátní agentury, které organizovaly ilegální transporty (tzv. Alija-Bet) do Palestiny. Cestovní kancelář Globus, v Panské ulici, Praze II., nabízela za částku 3640 Kč zabezpečení všeho potřebného pro vystěhování na Blízký Východ. Formálně mělo jít o zajištění povolení vycestování do Číny. Stejnou částku požadovala kancelář Wagon Lits Cook na Příkopech. Brněnská firma „Advising Office for Emigration of Jews Brno“ s pražskou pobočkou ve Spálené ulici si za zprostředkování žádala 6000 Kč.107 V pasáži Černá růže v Praze se nacházela kancelář zajišťující vystěhovalectví do Brazílie. Jak se ukázalo, o její činnosti nebyl brazilský vyslanec vůbec informován. Pod hlavičkou vycestování do Brazílie se realizovala vystěhování do Palestiny. V pražských kavárnách se šířily informace, že za různá zprostředkování vybírala 14 až 15 000 Kč.

Ilegální transporty probíhaly za náročných podmínek. Do Palestiny se uprchlíci dostávali tzv. dunajskou cestou a z černomořských rumunských přístavů přes Bospor a Řecko. Dunaj patřil k mezinárodním vodám, proto byl průjezd přes Maďarsko a Rumunsko možný bez průjezdních víz. Ve stísněných a přeplněných prostorech lodí, při nedostatku jídla a pitné vody účastníci transportů mnohdy riskovali životy. V několika případech lodě cestou ztroskotaly. Navíc Britové přijali účinná policejní a námořní opatření, která bránila pašování běženců jak po pevnině, tak z volného moře. Utečenci se tak obtížně vyloďovali na palestinských březích a museli využívat malé čluny. Někteří byli zadrženi a internováni na Kypru nebo Mauritiu. Majitel kanceláře v pasáži Černá růže potom, co jeho transport ztroskotal, uprchl z Prahy. Pamětnice, která využila nabídky této firmy, vzpomínala, jak úroveň zaplacených služeb neodpovídala výši zaplacené částky. „Ukázali se potom jako gauneři, kteří zorganizovali transport židů, kteří byli ochotni zaplatit tenkrát deset tisíc nebo dvanáct tisíc za osobu, což bylo tenkrát šíleně moc peněz. Zjistit přesný počet lidí, kteří cestovali s těmito firmami, je obtížně. Podle zprávy generálního konzula v Jeruzalémě Josefa Kadlece se jednalo o soukromé výdělečné podniky „dopravující vystěhovalce do Palestiny podloudně, vysazujíce je bez prostředků na mořském pobřeží. Tato imigrace je podle všeho mlčky trpěna britskou palestinskou správou.“ Nepovolená migrace od podzimu 1938 zvlášť zesílila. Jen od podzimu 1938 přišlo do Palestiny ilegálně na 3000 osob z různých zemí. Z hlediska původu byla zaznamenána nejvíce židovská emigrace z Německa (z bývalého Rakouska) a také částečně z Československa. Kadlec odhadoval, že touto cestou přibylo v Palestině od podzimu 1938 asi 600–1000 osob z území republiky. Důvody, které vedly židovské uprchlíky k ilegální emigraci, spočívaly také v zdlouhavosti vyřizování emigračních záležitostí. Vedle nepovolených cest do Palestiny utíkaly malé skupiny židů přes Moravskou Ostravu do Polska.

Československé úřady se snažily potírat činnost osob a firem, které chtěly okrádat uprchlíky. Počítaly totiž s tím, že pokud by se utečenci v cizině neuchytili, mohli by se vrátit a připadnout státnímu zaopatření. Na schůzi židovské náboženské obce z Děčína se právě tento státní dohled oceňoval. „Dlužno vzdáti díky československé vládě, která stihá nesvědomité jednotlivce nebo kanceláře, které chtějí těžiti z osob, hodlajících se vystěhovati do ciziny.“ Jedním z opatření na ochranu vystěhovalců bylo zřízení referátu pro ochrannou péči o vystěhovalce při policejním ředitelství v Praze.

V případě židů byla starost o jejich umístění v zemích britského impéria přenechána jejich zásahům prostřednictvím různých institucí. Za těmito zásahy nestála československá vláda a tím jim nebylo dáno dostatečné důraznosti. V říjnu odjely Marie Schmolková a Hannah Steinerová do Londýna, kde jednaly se sirem Johnem Hopem Simpsonem o zřízení uprchlických táborů v Anglii a dalších zemích. Dostaly příslib udělení 250 britských a 250 francouzských víz pro německé a rakouské uprchlíky žijící v Československu. Mimoto se jim podařilo zajistit pomoc od American Joint Distribution Committee. Dr. Fritz Ullmann, předseda pomocného komitétu, jednal v Londýně společně s dr. Spitzem o možnostech vystěhování do Velké Británie. Začátkem listopadu od- cestovala do Londýna další delegace – sionistů ve složení: dr. Angelo Goldstein, dr. Josef Rufeisen, Jakob Edelstein a ing. Otto Zucker, aby rokovali s Jewish Agency. Podařilo se jim získat potřebná víza pro vy- cestování do Palestiny.117 Leo Herrmann, ústřední tajemník židovského národního fondu, vyjednával se Stopfordem a československými vlád- ními místy o využití části britské půjčky ve prospěch československých židů. Rozhovory se vlekly téměř tři měsíce, než byly úspěšně završeny.118 Přípravy pro přijetí židovských vystěhovalců v Británii probíhaly velmi pomalu. Vše bylo limitováno i počty možných imigrantů. Brit- ské úřady byly ochotny přijmout 10 až 15 žen každý týden na domácí práce jako služebné (pomocnice v domácnosti), které musely být připraveny vykonávat i „práci nejhrubšího druhu“. Do konce června se podařilo umístit v anglických domácnostech asi 150 židovských dívek. Řada z nich se musela přeškolovat (hebrejsky Haschara). Důvody nízkého počtu židovských imigrantů v Británii souvisely s preferencí po- litických utečenců před utečenci z důvodů rasových či ekonomických, za něž byli židé často považováni. Kritériem byl stupeň ohrožení, který se považoval u politicky motivovaného pronásledování za závažnější. Vstřícnější přístup měla Británie i v přijímání intelektuálů. Důležitou překážkou, která stála v cestě příjezdu židů do Británie, byla skutečnost, že za uprchlíky z Československa odmítaly tamější židovské organizace převzít odpovědnost. Nátlak v tomto směru se ukázal jako neúspěšný. Rada pro německé židy (Council for German Jewry-CGJ) se držela ná-zoru, že její prostředky se shromáždily pro potřeby židů z Německa. Britské židovské organizace se totiž zavázaly, že budou hradit veškeré výdaje na přijetí židovských uprchlíků z Německa a krátkodobý či dlouhodobý pobyt.

V Británii měly být přijaty také děti do 17 let, jejichž rodiče byly v koncentračních táborech. Do jara 1939 se tam vystěhovalo asi 2000 židovských dětí z Německa a bývalého Rakouska. Podle záměru měly děti po získání znalostí angličtiny a tamních poměrů připravit půdu pro své rodiče, kteří by pak za nimi přijeli. „Tyto děti se v Anglii sice velmi rychle učí anglicky, avšak u cizích lidí se rychle odcizují rodičům.“ Mládež měla být školena především v zemědělství a řemeslných povoláních, po jednom nebo dvou letech měla odjet do Palestiny. Zaopatřené děti měly být umístěny po příjezdu v dobře vybavených ústavech nebo dány pěstounům na rozdíl od nezaopatřených dětí, jež měly být umístěny v táborech. Dokonce června 1939 mělo být dopraveno do Anglie 100 dětí a do Palestiny 300 dětí. Problémy se vyskytovaly s kategorií osob ve věku 18–30 let, které byly v počátcích existence, a u starších lidí. Právě u osob ve věku od 18–30 let mělo jít o těžší problém, protože „tato generace neměla vypěstovaný smysl pro práci a povinnost, neboť nebyla nepřetržitě zaměstnána.“ Ullmann, který referoval o výsledcích své aktivity v zahraničí, upozornil na schůzích náboženských obcí na skutečnost, že „úroveň i nároky jsou v Anglii vyšší“. Podařilo se mu dosáhnout povolení pro určitý počet osob pouze pro venkov. Podle jeho slov nebyla možná pozdější změna povolání, než na jaké bylo vydáno povolení. Neopomenutelnou součástí emigrace do Velké Británie se staly dětské transporty, které organizoval v Praze mimo jiné Nicholas Winton a byly podporovány British Committee for Refugees from Czechoslovakia. Většina z 669 zachráněných dětí byla židovského původu. Ullmann se nesoustředil jen na vyjednávání ve Velké Británii a odjel také do Holandska a Švédska, kde sjednával o umístění mladých židovských dívek jako služebných.

Na schůzích židovských náboženských obcí a sionistických organizací „evakuovaných“ z okupovaného pohraničí konaných v pražských kavárnách se diskutovala celá řada problémů. Vedle obecného stavu židovské otázky ve světě, se rozvíjela témata, jako bylo vystěhovalectví, problém zanechaného majetku a daní v zabraném území, pojištění či občanství a státní příslušnosti.

S komplikující se situací židů v Evropě se diskutovala otázka další koncentrace židů v jiných zemích, především Jižní Americe, přičemž tyto snahy byly mnohými diskutujícími-sionisty chápany jako plýtvání energií, protože za jedinou vlast považovali pouze Palestinu. „Židovstvo znovu opouští masné hrnce v Evropě a mocně tlačí na brány Palestiny a nikdo mu nezabrání, aby se nevrátilo ke své matce.“ Na těchto schůzích se židům dostalo mnoha praktických informací o možnostech vy- stěhování. Upozorňovalo se také, že ačkoliv denní tisk přinášel v posledních měsících různé referáty o vystěhovaleckých možnostech, často se tyto informace ukázaly jako pouhá fantazie (Madagaskar). Židovská emigrace vázla. Důvody spočívaly jednak v řídké ochotě ciziny přidělovat vstupní víza židům, ale také v byrokratických překážkách v organizačních strukturách pomocné a záchranné péče. Řečníci vytýkali židům roztříštěnost, která se projevovala v tom, že žádosti za povolení pro vystěhování nebyly podávány společně a promyšleně, nýbrž mnohdy byly předkládány jednotlivými osobami, a to dokonce dvě žádosti s odchylnými údaji témuž zastupitelskému úřadu.

Vůči židovské emigraci byli podle informátorů vysloveně naladěni v Polsku, Rumunsku, Řecku a Turecku. V Turecku se nejednalo o antisemitismus z ideových důvodů, nýbrž pouze o zásadní odpor proti každé imigraci. Rovněž nepříznivé nálady vůči emigraci měly panovat ve Francii. Americká veřejnost se vůči židovstvu projevovala velmi příznivě. Probíhaly zde časté výzvy k veřejnosti na přispění pronásledovaným německým židům. Švédsko se pro židy nedoporučovalo, přestože se imigraci stavělo příznivě, neboť by jejich příjezd zkomplikoval situaci tamější židovské menšiny. Velké možnosti pro vystěhování měla nabízet Austrálie. Záhy se objevily překážky, neboť se přihlásilo tolik zájemců, že roční kvóta 5000 osob byla značně překročena. Navíc Británie slíbila umožnit přesídlení 2000 židů do Austrálie a na Nový Zéland. Nakonec Austrálie židy odmítla přijmout. Československo zaplatilo cestu a po šesti měsících se vrátili zpět. Kanada přijímala spíše politické uprchlíky. Přesto se několika židům podařilo do Kanady dostat, jak vzpomínala jedna ze židovských emigrantek: „S Kanadou to bylo tak. Oni vlastně židy nechtěli, ale měli několik kategorií přistěhovalců. V zákonech ovšem nic o židech nestálo, ale hlavní kategorií byli zemědělci a oni si mysleli, že mezi nimi nebudou žádní židé. Kanaďané tedy poslali nějakého člověka k nám na dvůr. Byl to člověk od C. P. R., to je Cana- dian Pacific Railway, která měla na starosti imigraci. Jmenoval se Hornát. Byl nadšený tatínkem a naším dvorem. Vlastně dal tatínkovi volnou ruku, že mohl vzít s sebou, koho chtěl. A taky se to tak stalo. Tatínek pomohl spoustě lidí, snad to bylo nějakých sto padesát. Mohlo jich být ještě víc, ale mnozí nechtěli.“ Protože se Kanada bránila přílivu židovských uprchlíků, museli si umět poradit také s formálními záležitostmi.

„Tak pro jistotu tatínek nám všem opatřil doklady, že jsme vystoupili z židovské obce v Michli, kde jsme nikdy v životě nebyli. A že jsme se tam dali pokřtít, což vůbec nebyla pravda.“ Do „země javorového listu“ měli přicházet lidé schopní působit v zemědělství a na farmách. Jak na požadavek reagovali, popisovala již zmíněná uprchlice. „Oni potřebovali jen říct, že jsou farmáři, což v mnohých případech nebyla pravda, a že tatínek za ně ručí.“

Reálné výjezdní eventuality pro židovské uprchlíky se měly rýsovat v Ekvádoru a Chile. Honduras byl imigraci uzavřen. Do Číny, již zmíněného Ekvádoru a San Dominga bylo třeba mít vstup povolený, jakož i průkaz, že dotyčný emigrant disponoval dostatečným majetkem. Při vystěhování do Spojených států a Hondurasu musel emigrant prokázat, že měl k dispozici dostatečné finanční prostředky (do USA 2–5000 dolarů, do Hondurasu 2500 dolarů). V souvislosti s jihoamerickými státy byla zmíněna otázka tzv. černých víz (Schwarze Visa), která opravňovala držitele pouze k šestiměsíčnímu pobytu v zemi, neposkytovala mu však možnost výdělku. Navíc po uplynutí šesti měsíců měl dotyčný stát možnost, aby je vypověděl jinam. Mezi státy, které černá víza poskytovaly, patřily: Peru, Bolívie a San Domingo. Kdo měl tzv. bílé vízum s ministerským povolením anebo tzv. affidavit (přísežné prohlášení), mohl se vystěhovat do některého cizího státu, kde měl možnost nalézt si výdělečné zaměstnání. Přestože se emigrační akce do San Dominga jevila zpočátku jako možná a realizovatelná, s ohledem na zmíněné skutečnosti přestala být podporována. V Uruguaji, Bolívii a Argentině bylo možno umístit větší počet židovských rodin. Státy žádaly především zemědělce, nikoliv svobodná povolání. Proto bylo nutné přeškolení uprchlíků, v tomto směru byly židovské organizace dobře připraveny. Ústav pro péči o uprchlíky vyřídil do 14. září 1939 12 319 žádostí o vystěhování (asi 4825 rodin). Protože u žádného žadatele nebylo uvedeno náboženské vyznání, lze uvést s jistotou židovské vyznání u 2240 osob, které odjely do Palestiny. Z počtu 2462 emigrantů do Velké Británie a 1621 do USA byla jistá část židů. Obdobně to platí i pro státy Ekvádor (317), Švédsko (295), Chile (270), Belgii (255), Bolívii (251), Uruguay (209) a Norsko (174).136 Podle další statistiky se vystěhovalo nebo vrátilo do původního bydliště do července 1939 asi 7000 židů s československou státní příslušností. Během druhé republiky dorazilo do Velké Británie 400 židů. I mezi 700 říšskoněmeckými uprchlíky, kteří odešli z republiky, byli židé.

Radikální změnu pro židovské uprchlíky a obyvatelstvo znamenala německá okupace zbytku českých zemí v březnu 1939 a vznik protektorátu. V jednom z posledních vlaků z ČSR odjelo 14. března 1939 160 židovských rodin, mezi nimiž byli přední sionisté Max Brod, Chaim Kugel a další. Jednalo se o tzv. první palestinský transport. Druhý transport opustil Prahu až v říjnu 1939, neboť celá akce z různých důvodů vázla. Podle údajů pražské židovské náboženské obce se původně pevně stanovená cifra 2500 vystěhovalců dokonce překročila. Do Palestiny mělo dorazit okolo 3000 československých židů. Transporty měly být ukončeny v červnu 1939, protáhly se však až do poloviny roku 1940, kdy poslední z nich v rámci uzavřených dohod dosáhl Svaté země. V období druhé republiky našlo útočiště v Palestině přinejmenším 1300–1400 československých židů. Tedy o něco více než obsahoval první transport, který čítal 1116 osob. Mimoto v září odjela do Palestiny skupina 150 mladých sionistů.

Do exilu odešla celá řada umělců židovského původu. Filmový a divadelní herec Hugo Haas, který v únoru 1939 dostal výpověď z Národního divadla, na naléhání manželky v dubnu 1939 emigroval do Francie a posléze do USA. V listopadu 1938 odletěl tamtéž animátor a jeden z prvních československých tvůrců animovaného filmu režisér Karel Dodal. Jeho žena producentka Irena Leschnerová se vrátila do republiky. Kvůli natočení filmu o koncentračních táborech nakonec skončila v te- rezínské věznici gestapa. Dokumentarista a fotograf Alexander Hackenschmied, režisér dokumentu Crisis, emigroval do USA, kde se úspěšně prosadil. Ve Velké Británii úspěšně pracovali: režiséři Jiří Weiss, Walter Schorsch, kameraman Otto Heller či herec Herbert Lom. Do ciziny odešla také řada židovských spisovatelů: Franz C. Weisskopf, který emigroval na podzim 1938 do Francie či Joseph Wechsberg do USA. Mnohem méně byli v židovské emigraci zastoupeni spisovatelé reprezentující český kulturní okruh. Patřili k nim: Egon Hostovský, který se vystěhoval v únoru 1939 do USA, Viktor Fischl nebo František Gottlieb.

Po obsazení zbytku českých zemí německou armádou byla policejně uzavřena pobočka organizace HICEM a Marie Schmolková a Hannah Steinerová zadrženy. To už však nastávala jiná kapitola židovské emigrace.

S vystěhovaleckou otázkou souvisela nutnost přeškolení k novým povoláním. Rovněž struktura židovských uprchlíků vykazovala jednostranné rysy (svobodná povolání, obchodníci, živnostníci). Pro praktickou přípravu mládeže hodlající se vystěhovat do Palestiny byly nápomocny organizace: Makkabi a sionistická Hechaluc. Vyškolení probíhalo v zemědělských činnostech. Přeškolení se přikládala důležitost, což zaznělo i na schůzí evakuované náboženské obce z Ústí n. L.: „Musíme se přeučit, přeškolit. Je třeba naučit se tomu, co dosud neznáme, řemeslům, zemědělské práci atd. Členové bohaté buržoasie židovské, zvyklí na pohodlí, odcházejí do Palestiny bez bázně a nelekají se práce a námah, které na ně čekají. Někteří pokládají vystěhování do Palestiny pouze za první krok k vystěhování jinam. Je to však základ, na kterém je třeba stavěti.“

Při Nejvyšší radě vzniklo Ústředí pro konstruktivní péči o židy, které provádělo sociální práci v otázce přeškolení, převrstvení židů a jejich eventuální emigrace včetně usídlení. Na tuto činnost obdrželo příspěvek od American Joint Distribution Committee ve výši 50 000 Kč. Částka byla vázána určitými podmínkami. Deviz získaných z tohoto příspěvku mělo být použito pro migrující židy, a sice jen v rozsahu, který byl potřeba k doplnění částky stanovené Národní bankou a ministerstvem jako maximum přídělu, a částkou, která byla stanovena jako minimum pro udělení imigračního víza do země, do níž hodlal uprchlík odcestovat. Na území Československa měla být opatřena ve prospěch Ústředí nejméně stejná částka k sociálním účelům. U židovské náboženské obce v Brně existoval Pomocný výbor pro uprchlíky a převrstvení, který vedle péče o hromadné ubikace podporoval vystěhování do zámoří a vyvíjel činnost v otázkách převrstvení a přeškolení. V tomto směru zavedly kurzy i jednotlivé židovské náboženské obce.

Na schůzi vystěhovaleckého odboru Ústavu pro péči o uprchlíky navrhoval dr. Zelenka ze Svazu soukromých úředníků projekt přeško- lování pro zemědělské práce, který se měl týkat i osob ve svobodných povoláních z řad židovských a německých uprchlíků. Základní obrysy byly načrtnuty do dvou možností: 1) ve formě pracovních útvarů, komplikovaný lékařským výběrem osob způsobilých pro práci v subtropických oblastech; 2) ve formě školení do živností. V tomto bodě panovala obava, aby se vyškolení lidé nestali konkurencí domácích živnostníků. Proto mělo být vše postaveno pod přísný dohled. Přestože se zástupce židovských organizací přimlouval, aby navržený projekt pro téměř 3500 mladých lidí byl co nejdříve realizován, nestalo se tak.

Vystěhovalectví židů z druhé republiky bylo komplikovaným procesem nejen kvůli skutečnosti, že většina států před uprchlíky uzavírala svoje hranice, ale také z důvodu finančního zabezpečení těchto akcí.

DSAP a vystěhovalectví sudetoněmeckých sociálních demokratů

21. září 1938 se konala stranická konference Deutsche sozialdemokratische Arbeiterpartei (DSAP) v pražském odborovém domě, které se účastnili členové z pohraničí a referovali o napjaté situaci v domovech a „mnohdy protichůdném“ rozhodování státních orgánů. Debatovalo se o možnosti války, ochrany žen a dětí a zpětných transportech. Vzápětí přišla zpráva o rozhodnutí Hodžovy vlády o souhlasu s anglo-francouzskými návrhy. Proto se začal plánovat další postup. V diskuzi, kolik příslušníků strany by bylo třeba zachránit, se hovořilo o třech tisících. Následující den přišel předseda strany Jaksch do pražské kanceláře Daily Telegraph a prosil místní redaktory, aby bylo v jejich zprávách zmíněno, že apeluje na vládu a národ Velké Británie v problému sudetoněmeckých demokratů, jejichž počet měl dosahovat až čtyř set tisíc lidí v případě, že by se československým bojovým silám nepodařilo udržet hranice. „Chci apelovat na veřejné mínění Velké Británie a zeptat se, jestli jsou si vědomi, že Velká Británie má morální povinnost dát těmto uprchlíkům životní šanci někde jinde.“153 Přestože tímto prohlášením dal najevo nezbytnost vystěhování pro ohrožené členy strany, počítali v říjnu 1938 někteří ze straníků s tím, že by část německých uprchlíků mohla zůstat v republice.154 Jaksch zjevně přeháněl v počtu německých demokratů, aby zvýšil zájem o tuto otázku. Obdobné prohlášení učinil také prostřednictvím francouzského a britského vyslance v Praze, kterým předal příslušné memorandum vyzývající k odpovědnosti těchto zemí za řešení uprchlického problému. Téhož dne rozhodlo vedení strany zastavit vydávání regionálního tisku, aby nevystavovalo nebezpečí svoje členy v případě zabrání pohraničí.

30. září 1938 ve čtyři hodiny odpoledne zasedalo poslední celkové předsednictvo strany ve shromažďovací místnosti poslaneckého klubu v poslanecké sněmovně. Důvodem byla situace po přijetí mnichovské dohody. „Byli jsme ochotni bít se za vlast, ale nemohli jsme,“ tak vyjádřil svoje pocity Eugen de Witte. S ohledem na vývoj situace bylo rozhodnuto zastavit činnost strany v odstoupených územích. Jaksch informoval o zavedených opatřeních ve Velké Británii, Francii, Belgii a skandinávských státech, o přijímacích podmínkách a o možnostech hledání nového domova.

Německým soc. demokratům, kteří prchali do vnitrozemí, se nabízely v podstatě tři možnosti: zůstat ve vnitrozemí, vrátit se do pohraničí nebo emigrovat. Nejlépe na tom byli ti uprchlíci, kteří měli nějaké vazby na „české prostředí“ a mohli jít na čas k příbuzným a nemuseli jít do uprchlického tábora a posléze třeba do tábora pracovního. Možnost trvalé existence v republice se ukazovala čím dál více jako nereálná, neboť byly problémy s opatřením stabilního či vůbec nějakého zaměstnání, a pokud uprchlíci neuměli alespoň trochu česky, jejich situace se tím také komplikovala. Navíc emigrační akce měla svoje „početní“ limity.

Sám Jaksch, pohybující se od autonehody dočasně pomocí berlí, brzy odjel do Londýna přes Štrasburk s předsedou Socialistického svazu mládeže Willy Wankou projednat konkrétní řešení otázky sudetoněmeckých uprchlíků. Díky příslušníkům Labour Party vešli ve známost jak s londýnským starostou Harry Twyfordem, tak Waltrem Laytonem, kteří posléze vedli příslušné pomocné výbory pro uprchlíky. 5. a 6. října 1938 zahájili Jaksch s Wankou konkrétní jednání s britskými vládními místy. Rozhovory vedli bez podpory oficiálních československých státních institucí. Podle Jaksche ve všech vládních kancelářích v Londýně a Paříži našli mnoho přátel, kteří si „ochotně vyslechli příběh sudetoněmeckých uprchlíků a byli nám připraveni pomoci.“ Brzy se ukázalo, že příslušná britská ministerstva (zahraničí i vnitra) zastávala stanovisko, že Británie bude připadat pro německé uprchlíky především jako tranzitní země, a proto bylo nutné soustředit se na vyjednání emigrace do britských dominií. Willy Wanka, který na rozdíl od Jaksche hovořil anglicky, převzal hlavní tíži vyjednávání. Rozhovory se měly týkat emigračních možností nejen pro německé sociální demokraty, ale i komunisty židy a uprchlíky z Německa. Wanka hovořil prakticky denně s reprezentanty Kanady, Nového Zélandu a Austrálie. Brzy se ukázalo, že půjde provést ve větší míře jen plán s Kanadou. O této možnosti jednali v prosinci také Franz Rehwald spolu s Paterem Emmanuelem Reichenbergerem s Mr. Blairem. Pro Nový Zéland připadalo v úvahu pouze individuální přistěhovalectví, australská kvóta již byla překročena. Jaksch se sešel v říjnu i s lordem Runcimanem, který svoji pomoc německým uprchlíkům omezil na příspěvek fondu londýnského starosty. Širší pomoc odmítl obávaje se tlaku říšského tisku. Wanka s manželkou Mitzi převzali posléze zastoupení německých demokratických uprchlíků v Londýně.

Protože docházelo k všeobecnému vracení uprchlíků, aby se snížilo riziko vyhoštění, měli němečtí sociální demokraté přijmout metodu kamufláže a vydat tiskové prohlášení, že zbytek německých uprchlíků odjede do zámoří, jak to bude možné. „Tisk přijal radostně tuto fámu, i ten říšskoněmecký. Od té doby jsme byli bráni jako politicky ohrožení uchazeči o emigraci.“ Uvedenou Jakschovu proklamaci je třeba brát s rezervou, neboť příliš přeceňuje její možný dosah. Víme také, že vracení uprchlíků se v druhé polovině října nedá označit za všeobecné. Navíc byla publikována v částečně odlišné formulaci. „Poslanec Jaksch věří, že se mu podaří postupně evakuovat z Československa všechny pro evakuaci přicházející příslušníky strany.“ Stylizace do jisté míry dokládá i skutečnost, že vystěhování nebylo zamýšleno pro všechny německé demokraty. Zprávy denního tisku z neznámých důvodů spíše nadhodnocovaly údaje o již vystěhovaných uprchlících. 25. října 1938 se psalo o odjezdu 400 emigrantů z ČSR přes Gdyni do zámoří nebo také o vystěhování do Švédska a Bolívie po 400 osobách (celkem tedy 800 osob).

Již příštího dne uvedl kpt. Voska, že zprávy se nezakládaly na pravdivých údajích, neboť s D. R. Grenfeldem odjelo 23. října 1938 do Varšavy 50–60 osob a následujícího dne je následovalo 20 emigrantů. Zápis končil konstatováním, že „tímto způsobem by se však odjezd emigrantů z ČSR dál příliš zvolna. Je třeba vypravit celých vlaků.“ Jednalo se o první část uprchlíků, kterým Británie přidělila víza. Prvních 350 víz bylo rozděleno na dva soubory: 100 pro říšskoněmecké uprchlíky a 250 pro sudetoněmecké uprchlíky. Británie předtím přislíbila udělit 1000 vstupních víz pro obě kategorie uprchlíků. Zmíněných 350 víz představovalo první část z uvedeného počtu. Pod dojmem rychlého přidělení celkového počtu víz vyvíjel aktivitu jmenovaný kpt. Voska a žádal „usnadnění odjezdu pro 800 uprchlíků do Británie.“Realita byla jiná, takový počet nemohl v tu dobu odcestovat a vystěhovalectví do Británie probíhalo postupně. Souviselo to také s možnostmi sociálního zaopatření skrze pomocné organizace na britských ostrovech. Pro československé úřady byla „vyjednaná emigrace“ první zprávou tzv. Jakschovy akce. Následující transport do Gdyně odjel 2. listopadu 1938 přes Bohumín na rozdíl od předchozího, který byl transferován přes Suchou Horu na Slovensku. Policejní zpráva konstatovala, že pro přidělení zmíněných víz měli být vybráni jen ti nejvíce ohrožení uprchlíci. „Na základě důvěrné informace použil poslanec Jaksch této příležitosti k rozdělení víz pro kruh svých přátel.“ Jaksch to zdůvodňoval tím, že to byli jediní příslušníci strany, kteří měli cestovní pasy k dispozici. Problematickým se ukazovalo zpočátku opatření průjezdních víz a dostatečného množství valut.

V listopadu postupovala emigrační akce politických a židovských uprchlíků z Německa a z okupovaného území „s jistým spěchem“. Zpráva pražského policejního ředitelství předpokládala, že odchodem emigrace by se snížil počet Němců v Praze „podle prozatímního odhadu“ nejméně o 2/5. „Všeobecně lze říci, že individuální vystěhovalectví jest poměrně značné.“

K odchodu do ciziny se používaly letecké dopravní prostředky (individuálně a skupiny nejvýše kolem 20 osob). Po železnici cestovali pravidelně kolektivně transportovaní vystěhovalci (nejvýše kolem 200 osob). Podle vyjádření funkcionáře DSAP projevilo několik států ochotu přijmout určitý počet uprchlíků: Francie 2000 osob, Švédsko 200 osob, Skotsko 800 osob, Finsko 500 osob, Belgie 100 osob, Norsko 150 osob, Holandsko 100 osob a Švýcarsko 20 osob. Přesný počet uprchlíků, kteří měli najít útočiště ve Velké Británii, odkud měli pokračovat do dalších zemí, zůstával předmětem jednání. „Tento týden má odjeti 300 lidí, přesný den není ještě stanoven. Šaldovo komité tento týden neposílá žádné lidi.“ Realita možností emigrace do těchto států posléze některé soc. demokraty překvapila, neboť se v některých případech (Francie) značně lišila od původních slibů. Problémy se vyskytly vedle limitovaného zájmu o přijetí uprchlíků, především u hromadné emigrace.

Příznivěji vyhlížely emigrační možnosti na severu Evropy-v Dánsku, Norsku, Švédsku, ale také byly limitovány určitými restrikcemi. „Bratrské“ strany z těchto zemí vyslaly do Prahy své zástupce, kteří potom, co se seznámili se situací v republice, nabídli konkrétní pomoc v zabezpečení emigrace. Některé státy poslaly do Prahy dokonce policejní úředníky, kteří prováděli jakýsi „předvýběr“ uchazečů. Ze Švédska přijel Torsten Nilsson, předseda tamějšího soc. dem. mládežnického svazu, a protože byl v exekutivě Socialistické mládežnické internacionály v Paříži, mohl nabídnout zcela konkrétní pomoc. Brzy po něm přicestoval Švéd Axel Granath s dvaceti vstupními povoleními do Švédska, jejichž platnost byla časově omezená. Navíc se zavázal zaplatit cestovní náklady. Přislíbil přidělení dalších povolení a zvýšení tlaku švédského dělnického hnutí, aby se s pomocnými opatřeními přidali také Norové, Dánové a Finové. V senátní kanceláři Františka Soukupa úřadovali norští zástupci: druhý předseda odborové centrály Lars Evensen, Tove Filseth a zahraniční odborník norské socialistické strany Finn Moe. Norové bedlivě zkoumali každý případ, jestli příslušnou osobu upotřebí. Uprchlíci museli podstupovat náročný pohovor, kterého se účastnil i šéf norské cizinecké policie Konstad. Také Dánové vyslali do Prahy šéfa cizinecké policie Troela Hoffa. V obou zemích (Norsku a Dánsku) byl počet přistěhovalců pevně stanoven.

K úspěchům patřilo získání Belgie, která se doposud stavěla proti přílivu uprchlíků. Podařilo se získat dvakrát 75 víz na dočasný pobyt (před další emigrací), ale nakonec se skupina emigrantů rozrostla, neboť řada příslušníků DSAP přicestovala na základě rodinných pasů. V jejich případě se tak jedno vízum použilo pro celou rodinu. Belgické dělnické hnutí nebylo schopné unést všechny náklady na uprchlickou péči. Nakonec se přísun finančních prostředků podařilo vyřešit.

Některé vystěhovalecké akce se nepodařilo realizovat. Např. redaktor Sozialdemokratu Leopold Goldschmidt vymohl v Paříži cestovní povolení, která pak do Prahy nepřišla, což vyvolalo značné zklamání. Nastalá situace se musela vyřešit a uprchlíci museli být posláni do jiných zemí. V prosinci 1938 podali Jaksch s Wankou memorandum britskému ministerstvu financí, v němž požadovali, aby část britské finanční pomoci republice byla použita také ve prospěch uprchlíků německé národ- nosti.

Na sekretariátu německé sociálně demokratické strany působil Výbor pro německé sociálně demokratické uprchlíky zkracovaný jako komitét Jaksch–Taub, jenž vyvíjel aktivitu i na poli vystěhovalectví příslušníků strany. Z vlastních a dobročinných prostředků hradil cesty stranických příslušníků, kteří odjížděli do severských států nebo Velké Británie, aby odtud později pokračovali do dalších zemí. Strana disponovala ještě na podzim slušnou částkou 1,8 milionu Kč uloženou v bankách a družstvech. Výbor spolupracoval od samého počátku s britskými dobročinnými organizacemi pro pomoc československým uprchlíkům, které mu poskytovaly finanční prostředky. „Každé ráno stály před pomocným ústředím dlouhé fronty. Ne všichni uchazeči o pomoc byli důvěřiví, někteří byli bázliví, někteří zklamaní. Mezi uprchlíky vládla nejistota, ohrožení, že budou odesláni do pohraničí. Doléhalo to na všechny. Úředníci často mohli jen slíbit, že se budou snažit opatřit víza a peníze.“ Zahraniční přísliby přidělení víz umožnily pokračování záchranné akce. V komitétu působila řada příslušníků strany. Jedním z nich byl Siegfried Taub, který měl velkou výhodu v tom, že uměl perfektně česky a měl značné kontakty ve státní správě z doby působení ve sněmovně. Dr. Karl Heller, dřívější senátor z Teplic-Šanova, konal pořádkovou službu v sekretariátu, uklidňoval pochybovače a povzbuzoval naději. K dalším pomocným silám patřili: Franz Kögler, někdejší okresní tajemník strany z Podmokel a poslanec, straničtí úředníci Josef Bartlech a Josef Fechter. Důležitý úkol plnil Alois Mollik, který udržoval spojení s peněžními ústavy a úřady. Pomáhal mu dřívější správce financí stranického tisku Josef Hellmich. Poté, co do Prahy dorazil Robert Stopford, zodpo- vědný úředník pro záležitosti uprchlíků na britském vyslanectví, přislíbil pomoc DSAP a navázal přátelské vztahy s Jakschem.

Problémy se vyskytly s cestovními pasy, které mělo několik vedoucích funkcionářů ve straně, odborech a společnostech, kteří podnikali služební zahraniční cesty. Ti, kteří nebyli bezprostředně potřební pro pomocnou akci, tak ihned odcestovali. Souviselo to i s tím, že přidělená víza byla termínovaná. Pro ostatní členy strany se musely pasy zajistit. To byl také jeden z hlavních úkolů pomocného výboru, jehož pasové oddělení vedl Franz Kögler. Mimo běžných požadavků pro vydání pasu se musela zodpovědět řada otázek v dotazníku na policejním úřadu. Nestačilo, že Jaksch s Taubem sestavili výjezdní listinu ve spolupráci se zástupci hostitelské země. Musela se zajistit celá řada věcí, na které člověk „normálně nemyslel“: souhlas domovského státu k vycestování, průjezdní povolení, vstupní povolení té konkrétní země – z části spojené s poplatky. Někteří z uprchlíků neobdrželi normální pasy, na které měl nárok každý občan státu, ale tzv. pasy růžové (s růžovou obálkou), o nichž byla již řeč a v nichž bylo vyznačeno, že držitel nebyl oprávněn k opětovné cestě do republiky. Pasy však neakceptovaly všechny země. Proto část uprchlíků byla vybavena jiným druhem cestovního dokladu. V praxi to bylo tak, kdo měl pas v pořádku, mohl odjet, pokud ho určilo stranické vedení.

Bylo již zmíněno, že Komitét Jaksch–Taub hradil z vlastních a dobročinných prostředků cesty stranických příslušníků. Taub si stěžoval Klumparovi 5. ledna 1939, že akce německých sociálních demokratů zajištující vystěhování příslušníků strany do ciziny byla „doposud“ prováděna bez jakékoliv podpory československého státu. Samotní němečtí soc. demokraté usilovali především svým vlivem v Londýně, aby náklady jejich emigrace byly hrazeny i ze státních prostředků, resp. z půjčky, o jejíž poskytnutí se jednalo. Komitét hospodářských ministrů souhlasil s uvolněním potřebné částky pro tuto emigraci v případě, že by část anglické půjčky byla poskytnuta ve formě daru. Informace pro ministra Klumpara uváděla, že z prostředků, jimiž disponoval Ústav pro péči o uprchlíky, „nebude hradit vysoké náklady na cestu a usídlení v cizině pro sociálnědemokratické uprchlíky, neboť by se poměrně nepatrné části uprchlíků poskytovaly neúměrně vysoké výhody“. Připouštěla se však možnost, že by mohly být poskytnuty menší mimořádné cestovní příspěvky k vystěhování do evropských států. V tomto případě by se záležitost dále projednala. Nejspíše se jednalo o podporu hromadného vystěhovalectví, neboť individualizovaná emigrace byla ústavem sanována. Dokládal částečně i Taubův dopis ministerskému radovi Šla- pákovi, ve kterém mj. neuznával názor, že by obnosy, o které v rámci uprchlické akce žádali, byly neúměrné. Protože dar ve výši 4 milionu liber byl republice přiznán, rozhodla vláda 25. ledna 1939, aby pro akci něm. soc. demokratů byla uvolněna částka 500 000 liber, přičemž se nemělo trvat na přesném dodržení podmínky emigrace 5000 uprchlíků. Po vyjednání britského daru a půjčky se situace s proplácením změnila. Protože cestovné k přechodnému pobytu v evropských zemích i cestovné do Kanady mělo být podle dohody s britskou a kanadskou vládou hrazeno z částky ½ milionu liber, rezervovaných z anglického daru na vystěhování něm. uprchlíků, sjednal Ústav pro péči o uprchlíky s tímto komitétem dohodu, že po předložení dokladů budou výboru uhrazeny výlohy, které měl při vystěhování uprchlíků DSAP.

Ministr Klumpar slíbil Taubovi a Jakschovi zajistit finanční předpoklady pro transport do Dánska. Přičemž vzal na vědomí vycestování 105 osob do Anglie přes Gdyni, kam se přepravovali železnicí a 230 osob do Francie. Pro druhý transport žádali proplacení „celého nákladu“, přičemž v úvahu připadaly dva směry cesty buď přes Gdyni, nebo přes Avion, Štrasburk a potom železnicí k určitým cílům: Lille nebo Roubaix. Mimoto cestovalo 50 osob do Švédska, 30 lidí do Osla, kde se jednalo o proplacení nákladů na železniční transport do Gdyně a plavbu lodí, a 300 osob do Bruselu, kam připadaly transportní možnosti přes Gdyni nebo letadlem Rotterdam či Štrasburk.

Taub žádal v únoru 1939 proplacení dvou účtů za dopravu do Švédska a Norska. Celková suma činila 5158 švédských korun. Za převoz uprchlíků do Švédska, Finska a Norska zaplatil celkovou částku 5982 švédských korun. Tyto částky navrhoval Ústav pro péči o uprchlíky uhradit tím způsobem, že by jich použil na uhrazení výloh spojených s vydržováním žen a dětí mužů, kteří byli zmíněnými transporty posláni do severských států. Náhrada na jejich stravování a ubytování měla být požadována z anglického daru.

Na konci prosince 1938 byl vývoj emigrace hodnocen Paulem poměrně pozitivně. Do začátku roku se podařilo vystěhovat 700 příslušníkům strany (jiné údaje uvádí 500), z čehož dvě třetiny do skandinávských zemí a zbytek na britské ostrovy. Funkcionáři strany předpokládali, že bude třeba zachránit ještě 1500 až 1600 osob včetně rodinných příslušníků. Výhledově se mělo umístit 450 osob v Anglii, 450 lidí ve Fran- cii, 300 jedinců v Belgii a zbytek ve skandinávských zemích. Mimoto se připravovalo vycestování do Kanady, Bolívie a na Nový Zéland. Možná překvapí, že tento Paulův rozbor vůbec nepočítal s emigrací všech německých uprchlíků ve druhé republice. Na jeho základě by se vystěhovalo jen něco ke třem tisícům osob, což byl konec konců původní předpoklad, zbylých několik tisíc by muselo zůstat v republice, nebo se vrátit do původních domovů.

V lednu 1939, který se považoval za nejhorší měsíc v počtu vystěhovalců, mohlo odjet pouze 100 lidí. Na druhou stranu se podařilo úspěšně dovršit jednání o kanadské akci, kam mohlo vycestovat přes „mezistanice“ ve Velké Británii a skandinávských zemích okolo 1000 osob. Na vyjednání se podíleli jak představitelé strany, tak i úředníci československého státu. Dvě železniční společnosti v Kanadě – Canadian Pacific Railway a Canadian National Railway byly pověřeny kanadskou vládou získat zemědělce. Od přistěhovalců byl žádán přínos kapitálu ve výši 1000 kanadských dolarů na rodinu. Na umístění svobodných mužů, kteří měli být na farmách spolu s rodinami, požadovala 200 liber. Peníze pro ně byly později složeny u kanadské vlády a měly být vyplaceny v okamžiku, kdy se rozhodli odejít od rodin. Do Kanady odešlo celkem 1043 osob.198 150 rodin a 35 svobodných mužů představujících 535 lidí se usadilo v Saskatchewanu. Druhá skupina byla umístěna při řece Peace v Britské Kolumbii a čítala 152 rodin a 37 jednotlivců, což bylo 518 osob.199 Život ve zdejších končinách byl těžký. Přistěhovalci pracovali na zúrodnění křovinaté a bažinaté krajiny.

Němečtí soc. demokraté emigrovali také do Ecuadoru v rámci ecuadorské akce, kterou zajistil Ústav pro péči o uprchlíky. Ve finále úspěšný „podnik“ komplikovala skutečnost, že tamější vláda často měnila podmínky transferu. Původně mělo odjet 60 rodin, nakonec odcestovalo jen 24 rodin. Záchranná akce se rozběhla na plné obrátky až příští měsíc. 15. února 1939 odjely transporty 500 uprchlíků: 250 do Anglie, 250 do Švédska. Švédská skupina uprchlíků cestovala přes Bohumín, Polskem do Gdyně, kde se nalodila na parník Maria Hohn, který ji odvezl do Stockholmu. Konečnou stanicí se stal tábor Södra Norrland v provincii Gävleborg. Velký statek se školou, ve které bydlely děti. Emigranti pracovali na statku a stravovali se sami. Hlavním střediskem sudetoněmecké emigrace bylo město Malmö. O uprchlíky se starala organizace Arbetarrörelsens flyktingshjälp (Dělnická pomoc uprchlíkům). Řada utečenců musela v důsledku uplatnění na pracovním trhu přejít na manuální povolání. V Norsku byli podporováni fondem norských odborů Arbeidernes Justitsfond a Nansenovým fondem. Bydleli v prázdninových domcích pekařů na ostrově Helvik či v domcích obchodních zaměstnanců a úředníků v Bomannsviku. Do severských zemí se cestovalo vedle tzv. gdyňské cesty také letecky do Bruselu, posléze vlakem do Antverp a odtud parníky na místo určení. Další trasa vedla z Polska přes pobaltské republiky a dále přes moře.

Když Jaksch v únoru 1939 hodnotil svoji akci, považoval ji za úspěšnou. „Největší porozumění jsem nalezl ve skandinávských zemích, kam se už podařilo přes Polsko dopravit velký počet emigrantů. Značné porozumění je i v Anglii, kde nalezne obživu zejména mnoho kvalifikovaných dělníků.“ Roztrpčen byl nad neporozuměním, s nímž se setkal ve Francii. Nejhorší potíže měl s umísťováním komunistů. Obdobně vyznívala i zpráva o vystěhovaleckých akcích prováděných soukromými organizacemi, která popisovala úspěchy vedoucích činitelů strany Tauba a Jaksche a také jejich zmocněnců pro vyjednávání v Londýně Wankou a Rehwaldem, jichž měli dosáhnout v některých státech, jmenovitě potom ve Velké Británii, kde byl „jejich členům“ umožněn dočasný pobyt. Realitou bylo, že vystěhování se podařilo jen u menší části německých sociálních demokratů.

Na začátku března 1939 se plánoval další transport pro 700 „sociálnědemokratických“ – žen a dětí. Víza přicházela pomalu, nejistota rostla. V noci z 13. na 14. března 1939 telefonoval Gilies z Británie, že je možné cestu uskutečnit i bez individuálních víz. V posledním vlaku 14. března 1939 vedle palestinského transportu odjeli také sudetoněmečtí soc. demokraté. Bylo třeba zachránit také vedení strany, pro něž byl plánován odlet letadlem 15. března 1939 ráno. V únoru odcestovalo na tisíc lidí přes Polsko. Za únor a březen odešlo do ciziny kolem 2000 lidí. Představitelé strany předpokládali, že k okupaci vojskem dojde až po přijetí ultimáta, se kterým ještě prezident Hácha přijede do Prahy. Okupace začala, bylo špatné počasí a žádné letadlo nemohlo vzlétnout.

Nejvyšší představitelé strany Siegfried Taub, odborový předák Franz Rehwald, poslanec Franz Krejci, Wenzel Jaksch se vydali na britské vyslanectví v Praze. Britské ministerstvo zahraničí souhlasilo, aby jim byl udělen azyl s doporučením, aby další uprchlíci nebyli již na vyslanectví přijímáni, což se také stalo. Okupační úřady souhlasily s odjezdem jmenovaných politiků, ale domáhaly se vydání Jaksche, který tušil nebezpečí, a proto legaci tajně opustil v dělnickém přestrojení, aniž by kohokoliv informoval. Za pomoci německých a českých odbojářů se dostal do Velkých Karlovic, odkud na lyžích přešel Beskydy do Polska a posléze se dostal přes Švédsko do Británie. Cestu zvládl s obtížemi, protože na sobě stále cítil následky utrpěných zranění, v jejichž důsledku byl méně pohyblivý. Ostatní představitelé strany odjeli z britského vyslanectví bez problémů 1. dubna 1939. Podstatně delší cestu měl Taub, který z Polska odjel do Švédska a dále přes SSSR a Japonsko do USA. Některé z uprchlíků, kteří opustili hromadní ubikace ze strachu před bezpečnostními složkami okupantů, schovávali u sebe čeští obyvatelé.

Na základě občanského upozornění na policejní komisařství na Královských Vinohradech byla 15. března 1939 provedena prohlídka v opuštěných místnostech bývalé DSAP v paláci Orbis ve Fochove třídě 62, kde bylo zajištěno 1452 kusů národních i prozatímních československých cestovních pasů. Kromě toho byl zabaven i další listinný materiál.

Pokud by se mělo vyjádřit, kolik německých sociálnědemokratických uprchlíků emigrovalo z československého území během pomnichovské republiky, nabízí se několik odpovědí. Pracuje se místy s odhady, někdy podloženým materiálem, který zohledňuje převážně oficiálně registrované vystěhovalectví. Všeobecně se to podařilo emigrovat malé části německých uprchlíků. Grünwald uvádí, že se vystěhovalo na 7000 Němců, z nichž připadalo 5000 na funkcionáře a členy DSAP a 1700 na členy KSČ (převážně sudetské Němce) a 150 na členy Deutschdemokratische Freiheitspartei a některé ze sudetoněmeckých katolíků. Grossmann předpokládal 5500 německých vystěhovalců, což zahrnovalo asi 2000 „starých“ emigrantů, z nichž bylo 600 politických uprchlíků. Warrinerová shrnuje, že do května 1939 našlo 2319 demokratických Němců azyl v zahraničí.

Snad nejpovolanější znalec problematiky Heumos, který prostudoval řadu materiálů, se kloní spíše k cifře 3000 německých demokratů. Na počátku války žilo ve Velké Británii na 6000 utečenců s československou státní příslušností. Původně jednotná skupina Treuegemeinschaft zhruba o 2000 sociálnědemokratických emigrantech ve Velké Británii v čele s Wenzlem Jakschem se v průběhu války rozdělila a z části příslušníků vznikla Zinnerova skupina o zhruba 340 členech.

Němečtí sociálně demokratičtí uprchlíci emigrovali do řady zemí. Některé museli pod tlakem válečných operací po několika měsících opustit. Po obsazení Dánska a Norska odcházeli do Švédska, z Belgie odpluli do Anglie. Po krátkodobém pobytu ve Finsku odešli do Kanady, zbylí utečenci po vypuknutí sovětsko-finské války vycestovali do Švédska. Ti z uprchlíků, kteří se nevystěhovali z českých zemí, byli vážně ohroženi represemi ze strany nacistů. Mnoho z nich přišlo o život.

Situace v DSAP a DdFP a memoranda k řešení uprchlické otázky

Otázka vystěhovalectví a fungování komitétu Jaksch–Taub souvisela i se samotnou stranickou prací, která prodělala určitou modifikaci. Na schůzi předsednictva DSAP 4. listopadu 1938 bylo rozhodnuto, aby se činnost strany s ohledem na veřejnost zastavila. Naproti tomu se nepomýšlelo na její rozpuštění „úřední cestou“. Stalo se tak proto, aby případná další veřejná činnost DSAP nestěžovala zahraničně politická jednání vlády a také aby dosavadní zbývající členové byli chráněni před eventuálním tlakem veřejnosti. „Strana se nerozpustila, jen zastavila politickou činnost, aby mohla provádět záchrannou akci pro svoje stejně smýšlející přátele,“ obdobně hodnotil situaci ve straně Ernst Paul. Dosvědčovala tomu i policejní zpráva, podle níž se vnitřní činnost strany projevovala pouze v péči o uprchlíky. Případné spojení DSAP s některou českou stranou by se provedlo, resp. by se o něm uvažovalo teprve na základě změn, které měly být provedeny v připravované ústavě a volebním řádě republiky. V tom směru nebyla učiněna žádná závazná rozhodnutí. Na Slovensku byl postup rigoróznější, neboť zde byla zastavena a zakázána další činnost DSAP nařízením Krajinského úradu v Bratislavě 22. listopadu 1938.

Poslanci DSAP Jaksch a Taub předložili v listopadu 1938 předsedovi vlády memorandum k řešení problému sudetoněmeckých uprchlíků, které bylo záhy projednáno na schůzi subkomise XI. (pro dotyčné záležitosti). Prohlášení uvádělo, že uspokojivého výsledku akce mohlo být dosaženo pouze s podporou kompetentních vládních faktorů. Klidné a věcné řešení vystěhovalectví záviselo na vnitřní i zahraniční depolitizaci problematiky. Proto navrhovali, že by podpořili případnou koncentraci německých sociálnědemokratických uchazečů o emigraci v několika okresech střední Moravy. „Jenom tímto způsobem je možné je separovat od komunistických elementů, připravit organizačně vycestování, zařídit jazykové kurzy.“ Jako druhý bod doporučovali, aby se převážná část sbírek a peněz z Anglie nasměrovala na zajištění nové existence uprchlíků a také k ulehčení jejich vycestování. Část peněz mohla být rezervována pro židovské utečence.

Připravil: Dr. O. Tuleškov

Vydaly České národní listy jako 856. publikaci, která je určena pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha 23.4.2025.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

http://ceske-narodni-listy.estranky.cz